Hlášky

Rimmer :

Rimmer: „...nicméně, na trouby a německé turisty narazíte všude..."

Rimmer: (o kazetě s jeho smrtí) „Listere, moje smrt je jedna z nejdůležitějších událostí mého života. Tak to dej do kufru a mlč.”

Rimmer: „Myslíte, že jsem malicherný, byrokratický hnidopich, který se přímo vyžívá v předpisech, protože z toho má zvrhlou radost? ...

...V mnoha ohledech máte bez výhrad pravdu.”

Rimmer: „Proč neposloucháš skutečnou klasiku, jako Mozarta, Mendelssohna, nebo Motörhead?”

(po pařbě)

 

Lister: „Kolik je hodin?”
Rimmer: „Sobota.”
Lister: „A víc mi neřekneš?”
Rimmer: „Pak jsou tam nějaký čísla, ale bůh ví, co znamenaj...”

Rimmer: „Nakonec se staneš tím, co nejvíc nenávidíš. Jen se na sebe podívej. Urážlivý, bezohledný, cílevědomý, necitelný. Podobáš se mi víc, než já sám.”

Rimmer: „Nemůžu vás pustit.”
Lister: „Proč ne?”
Rimmer: „Protože mi to král bramborových lidí nedovolí.

Rimmer: „Co se děje?”
Holly: „Nebojte, není to vážné.”
Rimmer: „Tak podle tebe není vážné, když si tvoje genitálie odpochodují, kam se jim zlíbí?”

Rimmer: „Já tě vidím, Gándhí!”

Lister: „Co to proboha dělá Mahátma Gándhí? A proč cvičí boj z blízka s jeptiškou?”
Rimmer: „To není jeptiška. Je to podplukovník matka Tereza.”

Rimmer: A jak tam tak sedíme ve 2:30 ráno, začal jsem litovat, že jsem se kdy přihlásil na kadetku. Na jih od nás byla voda  a dostat se přes ni jsme nemohli. Z východu a západu nás vzaly dvě armády do kleští. Jediná cesta vedla na sever; tak jsem to risknul a modlil se, aby mi bohové přáli. Vzal jsem kostky a hodil dvě šestky. Caldecott byl u vytržení! Ještě jeden hod -  další dvě šestky!

Lister: Rimmere, co je to s tebou? Copak nechápeš, že na tvoje vyprávění neni nikdo zvědavej? Dyť ty máš těžkou duševní chorobu, která tě tak oblbuje, že nudíš lidi k smrti. Jak to, že to necejtíš!?
Rimmer: Takže jsem vzal zase kostky... To bys nevěřil! Další dvě šestky.
Lister: Rimmere!
Rimmer: Co?
Lister: Nikoho nezajímá tvoje pitomá historka o tom, jak jsi to nandal v kostkách svýmu učiteli na kadetce.
Rimmer: A najednou zvrat!

Lister: Ne!

Rimmer: Hodil jsem dvojku a trojku. Caldecott vzal kostky a hodil dvě jedničky - nevzdal jsem to!!!
Lister: Kocoure, řekni mu něco.

Kocour: (Vyndá si vatu z uší) Co je?
Rimmer: Abych vás dlouho nenapínal. Hodil jsem pětku a čtyřku, což přebilo jeho pět a další dvě šestky. Po nich dvě čtyřky a dvě pětky. Když pak hodil trojku a dvojku, padla mi šestka a trojka.
Kocour: Ten blbec by mohl nudit za vlast!
Lister: Mě by zajímalo, jak si můžeš pamatovat jaký kostky jsi hodil, když ti bylo 17 let.
Rimmer: Zavedl jsem si herní záznamník. Všechny hody jsem zvěčnil, abych si moh´ nad sklenkou brandy přehrávat své okamžiky slávy. Znáte snad lepší způsob, jak trávit neděle?
Kocour: Dostals mě.
Rimmer: Tak! Šestka a trojka a on hodil trojku a dvojku.
Lister: Nechápeš, že tahle historka jde úplně mimo mě? Ona sama je totiž totálně mimo. Do kosmu! Ty seš naprosto ujetej mimoň! Drž už sakra hubu!
Rimmer: Ty nechceš slyšet tu historku?
Lister: Dyť o tom mluvim už víc jak čtvrt hodiny.
Rimmer: Asi proto, že jsem se nedostal k tomu nejlepšímu...
Lister: A co bylo to nejlepší?
Rimmer: Ááá, to přišlo o dvě hodiny později, když on hodil trojku a dvojku a já hodil čtyřku a trojku. Vzal jsem kostky...
Lister: Počkej, Rimmere, přestaň. To nejlepší je stejný, jako ten kýbl nudy předtim.
Rimmer: Ale nevíš, co jsem s kostkami udělal. Třeba jsem mu je nacpal do nosu a praštil mu nosem o stůl, až mu vystřelily z uší. To by se ti líbilo, viď?
Lister: Dobře, Rimmere. Co jsi s kostkama udělal?
Rimmer: Hodil jsem pětku a dvojku.
Lister: A tohle má bejt to nejlepší?
Rimmer: Nejlepší bylo, že mě za to poslal do Ruska.

Rimmer: (na Hollyho) „Jsi tak tužitečný jako automat na kondomy ve Vatikánu!”

Rimmer: „Po tom toužím nejvíc na světě... být jako vy. Pouze štíhlejší a v lepší kondici. A určitě bez vašich ucpaných cév. Ale když tohle pominu, jste člověk, který je mi vzorem.”

Rimmer: „Všichni tak vyšinutí a zkažení, že by je nezvolili ani za prezidenty USA!”

Kryton: „Při vší úctě, pane, vy si vážně myslíte, že Ježíš byl hipík?”
Rimmer: „To tedy byl. Měl dlouhé vlasy, nepracoval... co chceš víc?”

Lister: „Jaký to je?”
Rimmer: „Smrt? Je to jako být na dovolené s partou Němců.”

Lister :

Rimmer: „Ne, Listere, myslím třeba pyramidy. Jak mohli přemístit ty masivní kamenné kvádry bez pomoci moderní techniky?”
Lister: „Měli masivní biče, Rimmere. Masivní biče.”

Lister: „Ty se mnou furt nemluvíš? Chováš se jako malej fracek. Mám sto chutí ti zase nalejt ovesnou kaši do bot. To tě naučí, co je to dospělost...”

Lister: „Hele, mysli si, co chceš, ale podle mě po dobrým víně ti nezůstane kolem pusy pěna, která jde dolů jenom ředidlem.”

Rimmer: „Možná, že potřebuje radu.”
Lister: „Od tebe?”
Rimmer: „Dělal jsem na lince důvěry.”
Lister: „Já vím. Jedno dopoledne.”
Rimmer: „Déle jsem to nevydržel.”
Lister: „Nedivím se ti. Volalo ti pět lidí a všichni spáchali sebevraždu. A to si jeden chudák spletl číslo!”

            ....volal si o výsledky kriketu..

Kryton: „Pane? Vypral jsem vám prádlo.”
Lister: „Tyhle? To nejsou moje. Ty jdou ohnout.”

Rimmer: „Tos namaloval ty? To je brak!”
Lister: „To je zrcadlo.”

Lister: „Chcípni, Rimmere!”
Rimmer: „Už se stalo.”

Lister: „Opakovat.”

Lister: „To je to základní lidský dilema. To, před kterým člověk stojí už od počátku věků. Močit či nemočit, to je ta otázka.”

Kocour :

Kocour: „Jedna stará kočičí moudrost, která se sem teď moc hezky hodí, říká: Co to sakra meleš, ty vořechu!”

Rimmer: „Ubylo by vás, kdybyste měli můj sestřih?”
Kocour: „Něco takovýho už mám. Jenomže ne na hlavě.”

Rimmer: „Nějak jsme ztratili čtyři dny!”
Kocour: „A díval ses za ledničku? Když já něco ztratím, je to skoro vždycky tam!”

Kocour: „Jednomu pořád nerozumím!”
Kryton: „A co je to?”
Kocour: „Všechno...”

Kocour: (na Rimmera) „Tvoji smrt si nepřeje nikdo z nás. A já nejmíň. Hergot, nejspíš bych ti musel kopat hrob!”

Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!”
Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

Kocour: „Pomysli na ty skvělé věci, které s dětmi zažiješ.”
Lister: „Třeba které?”
Kocour: „Třeba až vyrostou a vypadnou z domu.”

Rimmer: „Není snadné vidět, když se podívám do zrcadla, jen chudáka, co ho nikdo nemá rád.”
Kocour: „A co teprve my, když na to musíme koukat celej den!”

Caligula: „Myslíš, že jsem blázen?”
Kocour: „Budeme o tom hlasovat?”

Kristina Kochanská: „To tady chceš zůstat a nechat se rozmáznout?”
Kocour: „Radši to, než vypadat jako Tina Turnerová!”

 

Kryton :

Lister: „Já piju, kouřím a snídám studenou kari omáčku? Vypadá to, že jsem pěkně nechutnej a špinavej chlívák!”
Kryton: „ Aaa!, takže už se vám vrací paměť!”

Kryton: „Musíme jednat odvážně, jasně a rozhodně. Navrhuji změnit poplach z modrého na červený.”

Kryton: „A chcete-li žít, radil bych vám nesmrkat.”
Lister: „A můžu se zeptat proč?”
Kryton: „Pominu ten rámus a odpudivý chrčivý zvuk a přejdu rovnou k té nejodpornější fázi, kdy vždycky, skutečně pokaždé, co se vysmrkáte, musíte kapesník rozevřít a prohlédnout si obsah. Nechápu, proč! Co čekáte, že tam uvidíte? Snad Gauguinovy Tahiťanky? Obličej Madonny? Neobjevený Shakespearův sonet?”

Kryton: „Jak jsem předpokládal, jedná se o Kinitawie. Ale, studoval jsem jejich dialekt a patří k těm milejším Kinatechechr, tedy kmenům.”
Lister: „Fakt milej pozdrav!”
Kryton: „Kdepak, pane. To je velká kchráno, neboli čest, být takto přivítán. Kdyby proti nám něco měli, zabili by nás hned po přistání. To je dobré znamení.”
Rimmer: „Cože? To je dobré znamení, že nás nezabili?”
Kryton: „Přesně tak, pane. To, že vás Kinitawiové nestáhnou z kůže, hned jak vás uvidí, je jedno z jejich nejvřelejších přivítání.”

Kryton: „Pane, jejich sonda třídy A nás hladce dohoní.”
Lister: „Krytone, nás hladce dohoní i štafeta eastbourneskejch důchodců. Tady jde víc o mozek, vtip a mazanost.”
Kryton: „Toho jsem se právě obával, pane.”

Kryton: „Přiznejme si to. Jsme asi tak nevinní jako šlapky před penzí.”

Kryton: „Nahrávka z Krytonovy černé skříňky. Čas: neznámý. Místo: neznámé. Příčina nehody: neznámá. Doufám, že tento záznam pomůže objasnit nehodu, ke které tu došlo.”

Kristina Kochanská: „Nejsem já pitomá?”
Kryton: „No, slečno, podle mých výpočtů...”
Kristina Kochanská: „Sklapni, Krytone!”

Holly :

Holly: „Bylo tam celkem čtyři sta vězňů. Vezli je všechny na Adelphi 12. Podle všeho byli vzkříšeni taky.”
Lister: „Jaký jsou? Ne, neříkej mi to. Už teď to vím. Všichni jsou zarostlí a dementní, dech jako starý plíny, ruce jako lopaty, odpad celýho vesmíru. Takový jsou všichni.”
Holly: „No, ty lepší z nich ano.”

Holly: „Ahoj, hádejte, co se stalo.”
Lister: „Čau Holle!”
Holly: „Hádejte.”
Lister a Rimmer: „Co?!”
Holly: „Tak hádejte!”
Rimmer: „Tak aspoň něco naznač...”
Holly: „Bez nápovědy, jen to uhodněte.”
...

...

Holly: „Já věděl, že neuhodnete. Přiletěl poštovní modul!”

 

Holly: „V tomhle vesmíru to třeba mohl být Hitler, kdo vyhrál druhou světovou. A může se to zcela vymykat rozumu, třeba že by byl Ringo opravdu skvělý bubeník.”

Holly: „Prošla jsem celou databázi, zvážila všechny možnosti a máme tři reálné alternativy. 

Za prvé - můžeme tu sedět, až to vybouchne. 

Za druhé - můžeme tu stát, až to vybouchne.

Za třetí - poskakovat a řvát na mě, že jsem neschopná, dokud to nevybouchne.”

Holly: „Co to je?”
Lister: „To je dort ve tvaru klíče. Byl totiž mechanik, víš?”
Holly: „To je opravdu vtipné. Kdyby dělal třeba pošťáka, mělo by to tvar obálky, že?”
Lister: „Jo!”
Holly: „Kriste pane... ještě, že nedělal gynekologa.”

Holly: „Polož mi jakoukoli otázku a já ji zodpovím.”
Toastovač: „Jakou chci?”
Holly: „Ano.”
Toastovač: „Jak překročit rychlost světla, jak skloubit kvantovou mechaniku a klasickou fyziku... Jakoukoli otázku? Odpovíš mi skutečně na všechno?”
Holly: „Ano.”
Toastovač: „Dobře. Moje otázka zní: Nedala by sis toast?”

Holly: (o poštovním modulu) „Hledá nás od našeho odletu, dostihl nás, když jsme se obrátili.”
Lister: „Takže to trvalo tři miliony let?!”
Holly: „Jo, co chceš, obyčejný poštovní průměr...”

Holly: „Dodatek. Na cestě zpět na Zem jsme narazili na spoustu zajímavých věcí. Minulý týden jsme narazili na měsíc, který měl stejný tvar jako zadek Marilyn Monroe. 

Obletěli jsme ho hned několikrát.”

Rimmer: „Po intenzivním zkoumání, čárka, značek na mimozemském tělese, čárka, je jisté, čárka, že máme, čárka, co dočinění, čárka, s bytostmi nevídaného intelektu, dvojtečka...”
Holly: „To je dobře. Protože by ti mohli pomoci s interpunkcí.”

Holly: „Tři miliony let letíme vesmírem a zjistili jsme spoustu věcí. Nejvyšší formou života je člověk a nejnižší formou života je člověk, který si hraje s vláčky.”

Holly: „Já jsem Holly, lodní počítač s IQ 6 000. Což je stejně, jako má 6 000 učitelů tělocviku.”

Holly: „Zvol si hru.”
Queek: „Šachy.”
Holly: „Jakoukoli hru, jen si vyber!”
Queek: „Šachy.”
Holly: „Dáma, poker, cokoli!”
Queek: „Šachy.”
Holly: „Dáma, člověče, nezlob se...”
Queek: „Šachy.”
Holly: „Monopoly, třeba tě nechám začít...”
Queek: „Šachy!”
Holly: „Asi chceš hrát šachy.”

Holly: „Chovám bláhovou naději, že za tři miliony let, co jsme pryč, lidstvo přestalo válčit, vyléčilo všechny choroby a zjednodušilo formulář daňového přiznání.”

Holly: „Jediná chybička v jednom z mých třinácti miliard výpočtů a jsme na padrť. Takže odpočítáváme. Deset. Devět. Osm. Šest...”
Rimmer: „Vynechal jsi sedmičku.”
Holly: „Vážně? Hm... sedmička mi vždycky dělala potíže...”

Rimmer: „Má mít IQ šest tisíc. Jak to, že nic neví?”
Holly: „ IQ Šest tisíc není zase tak moc. Tolik má dvanáct tisít hlídačů parkovišti ! ”

Holly: „Ahoj. Kdo se mi hrabal v astromapách? Tak já se vám tady dřu s podrobnou, přímo dokonalou, mapou úplně celého vesmíru, se všemi jmény ulic, s poštami a s každou věžičkou a nějakej kretén se mi v tom hrabe!”

Holly: „Dodatek. Samota v kosmu vás často dohání k šílenství. Jediné, co mně pomáhá udržet si smysl pro realitu, je přátelství s mou sbírkou zpívajících brambor.”

Holly: „Musím říct, že jsem to zeslonil.”
Rimmer: „Cože?”
Holly: „To je jako zkonit, ale mnohem, mnohem víc.”

Kochanská:

Kryton: „Nanoboti měli obnovit loď a všechno vrátit do normálu!”
Kristina Kochanská: „Nemáme ponětí, kde jsme, co dělat a ani co se děje. Všechno je zase v normálu.”

Kochanská: „Proč bych chtěla spát s tebou? To nedává smysl.”
Rimmer: „Třeba tě oslepí alkohol.”
Kochanská: „To ale neomlouvá další čtyři smysly!”

Pythagoras: Tak to bych netvrdil. Cítím, že by se tu našlo řešení za pomoci trojúhelníků.
Einstein: Pythagore, co to máš pořád s těmi trojúhelníky? Myslíš, že vše vyřeší trojúhelníky? V životě jsou problémy, na které jsou trojúhelníky krátké.

Einstein: Není nás tady ani dvacet, hm.
Pythagoras: Kdyby nás jen bylo jedenadvacet. Aspoň bychom vytvořili rovnostranný trojúhelník.
Einstein: Dáš už pokoj s těmi trojúhelníky! Pořád samé trojúhelníky, já se z tebe zblázním!

(Holly slíbila toastovači, že mu zodpoví jakoukoli otázku.)
Toastovač: „Otázka zní - za předpokladu, že Bůh je nekonečný a vesmír je taky nekonečný... nedala by sis palačinku?”

Holly: „ Asi to nechápeš.., ale já znám všechna tajemství vesmíru!”
Toastovač: „na to jsem se neptal.”

Holly: „ne!, nedala bych si palačinku!!”